Jak rádi vzpomínáme na všechny ty babičky a stařenky, které mluvívaly čistou tupeštinou, ale koneckonců i my se dnes prozradíme, že jsme Tupešáci. Není se za co stydět! Jedna z těch stařenek, ryzích Tupešanek, byla i paní Marie Škubníková, která někdy v roce 1964 vyprávěla tupeským nářečím pohádku:

Proč bída neumírá

“Býl v jednej starej chaloupce stařeček, menoval se Bída. A on byl takovej spokojenej na světě a už si řekl: “Už bych myslejm aj měl umřejt.” A došla smrť pro něho a on ji povídá: “Ale smrtičko, mně je tak dobře na světě, nech mě.”

Tož mu nechala eště deset rokou. Za deset rokou si pro něho přinde. A dyž měla dojít za těch deset rokou, tak milej stařeček natřél takovou stoličku ševcovskou smolou a povídá: “Smrtičko, eště než se vypravím na tou dalekou cestu, posaď se.” A milá smrť se přilepila! A stařeček povídá: “Tak, už tě fčíl mám! Já nechcu umřejt, já chcu být dycky na světě.”

A tož mu přidala padesát rokou, sto rokou a zas eště sto rokou a on furt, že ju nepustí. A už opravdu lidi aj nařejkali, že chtěli umřejt, ale milej stařeček Bída ju neodlepil, až mu slejbila, že nigdá neumře. A teď už víte, proč bída nigdá neumírá.”

Co vesnice, to nejrůznější odlišnost v nářečí. Ani by tomu na Slovácko nemohlo být jinak. Paní Škubníková se narodila 21. 12. 1899, a když vyprávěla tuto pohádku, tak jí bylo pětašedesát.

Převzato z knihy Františka Mikuly Dějiny obce Tupesy